Syndrom vyhoření je v současné době velmi aktuálním tématem. Odpovídala jsem na otázky paní Petry Pruden.
Nedávná studie od společnosti Workvivo zkoumala více než 520 HR profesionálů ve Spojených státech a Velké Británii, aby zjistila, jak je to se syndromem vyhoření v HR sektoru. A výsledky byly více než znepokojivé.
Až 98 % HR profesionálů trpí syndromem vyhoření. Přinášíme několik highlightů ze studie a hlavní problémy, kterým musí HR zaměstnanci čelit.
Nejčastější problémy HR zaměstnanců podle studie Workvivo
Psychický tlak
Přechod na home office či hybridní režim byl pro mnoho zaměstnanců značně stresující. A právě tato změna podle studie byla jedním z hlavních důvodů, proč pocítili vyhoření. Velký nápor měli na svých ramenou také HR lídři, kteří měli pocit, že na zvládnutí výzev spojených s přechodem a novou organizací práce jsou úplně sami.
Zahlcení
Přechod na home office či hybridní režim byl pro mnoho zaměstnanců značně stresující. A právě tato změna podle studie byla jedním z hlavních důvodů, proč pocítili vyhoření. Velký nápor měli na svých ramenou také HR lídři, kteří měli pocit, že na zvládnutí výzev spojených s přechodem a novou organizací práce jsou úplně sami.
Neocenění jejich práce
Nespokojenost v práci zhoršuje také fakt, že drtivá většina HR zaměstnanců má pocit, že si jejich práce nikdo neváží. Pouze 29 % uvedlo, že se za svou práci cítí docenění.
Nedostatek nástrojů a zdrojů
Kromě toho, že se HR oddělení cítí nedoceněná, hlásí, že nemají dostatek potřebných technologií/vybavení pro výkon své práce. 73 % respondentů uvedlo, že nemají potřebné nástroje a zdroje, aby svou práci dělalo dobře.
Nebezpečný syndrom vyhoření
Výše uvedené pomalu, ale jistě vede k jedinému: syndromu vyhoření. Podle WHO se projevuje nedostatkem energie, pocity vyčerpání, sníženou produktivitou a negativním postojem k práci. To ale není vše. Na psychické problémy se nabalují i ty fyzické.
Studie z roku 2017 ukázala, že syndrom vyhoření s sebou může přinést i fyzické komplikace – například vysoký cholesterol, chronickou únavu, bolesti hlavy, cukrovku 2. typu nebo vyšší náchylnost vůči srdečním onemocněním.
Další nebezpečnou věcí na syndromu vyhoření je to, že ho často řešíme, až když je pozdě. Nadšení z práce přechází do stagnace, frustrace a následně do apatie, kterou provází pocit bezmocnosti a beznaděje. Tohle jen malý krůček od toho, aby se apatie přeměnila na vyhoření. Podchytit tento stav včas však může být opravdovou výzvou.
„Nebezpečí syndromu vyhoření vidím hlavně v jeho plíživém nástupu a také v tom, že je často zlehčován – lidé trpící syndromem vyhoření slýchávají (nebo si to i sami říkají), že se mají vzchopit, že je to jen otázka vůle, že jsou líní apod. Pokud tedy k sobě člověk není vnímavý a snaží se překonat, pak se nevyhnutelně dostane do fáze, kdy už má opravdu silné úzkosti a depresivní stavy, ale může dojít i k totálnímu vyčerpání organismu. Pamatuji si klientku, která nechala syndrom vyhoření dojít do takové fáze, že nebyla schopná vstát z postele. Léčba a rekonvalescence pak trvala několik měsíců,”
Jak se vyrovnat se syndromem vyhoření?
Odpověď je jednoduchá: pracujte méně. To se lehko říká, ale těžko provádí – zvlášť když máte v práci důležité povinnosti, vedete tým, máte hypotéku nebo jste workoholici. Pravdou je, že jiná cesta ven ale nevede.
Jediným účinným krokem je naučit se poslouchat své tělo, všímat si příznaků vyhoření (dřív než bude pozdě) a umět odpočívat – vypnout hlavu, věnovat se svým koníčkům a zkrátka mít život i mimo svou práci.
Základem je nebýt na to sám
„Základem je nebýt na to sám. Jako u ostatních psychických potíží pomáhá psychologické poradenství a psychoterapie. Jde v zásadě o změnu zažitých vzorců myšlení a chování, které člověka přivedly právě do stavu vyhoření. Pokud už někdo u sebe pozoruje nějaké příznaky a váhá, zda se nejedná o syndrom vyhoření, doporučuji kontaktovat odborníka co nejdříve.”
A co prevence?
Abyste se do fáze vyhoření nikdy nedostali, je potřeba zavést včas určitá opatření.
- Nebrat na sebe úkoly, které nemůžete splnit.
- Naučit se říkat ne.
- Dopřát si čas jen na sebe a své zájmy.
- Trávit čas se svými blízkými.
- Dělat věci pro své tělo i svou mysl.
- Zjistit více informací syndromu vyhoření.
„Prvotní je se zamyslet nad tím, proč právě já jsem jím ohrožen – stejně jako jiné nemoci není ani syndrom vyhoření rána z nebe, ale často ho svým chováním přivoláváme. Ne všichni lidé jsou tímto syndromem stejně ohroženi. Rizikoví jsou ti, kteří jsou ochotni dělat hodně pro druhé, často mají problém s vlastními hranicemi (je pro ně těžké říkat ne), jsou pro ně důležité ideály, nevnímají příliš vlastní pocity (snaží se např. únavu překonat vůlí), mívají vysoké nároky na sebe i na ostatní, neradi si říkají o pomoc.
Nejohroženější jsou pomáhající profese (zdravotníci, sociální pracovníci), učitelé, profese spojené s trvalým stresem a velkou zodpovědností (manažeři), ale málo se mluví o tom, že velmi ohroženou skupinou jsou i ženy na rodičovské dovolené. Syndrom vyhoření je spojený s velkými očekáváními a jejich nenaplněním pak často vede k frustraci a ztrátě motivace i radosti.
Úplným základem, co pro sebe můžeme udělat, je zastavit se a v klidu se zamyslet nad svým vztahem k práci, k sobě, k druhým lidem a k životu obecně. Uvědomit si svá očekávání od sebe i od druhých a zvážit jejich reálnost. Pokud se nám zdá, že do práce investujeme příliš energie (nebo nás na to upozorňuje okolí), která se nám nevrací, zažíváme málo radosti a začínáme být podráždění, je dobré tomu věnovat pozornost, protože to je jeden z prvních varovných signálů.
Důležité je také hlídat si rovnováhu pracovního a osobního života. Nezapomínat na své zájmy a kontakt s přáteli. Pokud je i toto pro člověka těžké, doporučuji kontaktovat psychologa nebo psychoterapeuta, protože zřejmě se jedná o nezdravé nastavení, se kterým ale je možné pracovat,” říká na závěr rozhovoru Eva Mikešová.
