psychologické poradenství

Uvědomování si vlastních pocitů a potřeb vede ke spokojenějšímu životu

Eva Mikešová je lektorkou seminářů a workshopů na téma respektující výchovy a Nenásilné komunikace. Poskytuje také poradenství v oblasti výchovy a partnerských vztahů a vede rodičovské skupiny. Před pěti lety spoluzaložila Plzeňskou komunitní školu Koventinka. Je matkou desetileté Magdaleny.

S Evou Mikešovou si povídala Eva Klapka Koutová.

Jak jsi se dostala k lektorování?

Když se mi narodila dcera, začala jsem si stále víc uvědomovat, že nechci, aby mé dítě bylo vychovávané ve stejném modelu jako já. Věděla jsem, jak to dělat nechci, ale postrádala jsem odpověď, jak ano. Chyběly mi ty pravé nástroje. V tomto období jsem se setkala s přístupem Respektovat a být respektován a shodou okolností ke mně přišla nabídka tyto kurzy lektorovat. Zdálo se mi to velmi smysluplné a nabízející cestu, jak se s dětmi domlouvat bez použití nástrojů vnější motivace, jako jsou odměny a tresty. Vstoupila jsem do lektorského týmu, prošla jsem výcvikem a začala jsem lektorovat.

Evou Mikešová | Eva Klapka Koutová | psychologické poradenství

U kurzů Respektovat a být respektován (RaR) jsi ale nezůstala.

RaR se zaměřuje spíše na techniky komunikace – co a jak říkat. Po mé zkušenosti s individuálním poradenstvím jsem zaznamenala, že mnoho rodičů, kteří četli knihu Respektovat a být respektován nebo absolvovali tyto kurzy, se dostalo do slepé uličky, kdy se snažili říkat a opakovat věty přesně podle modelu, který je v knihách i na kurzech popisován. Samozřejmě pak naráželi na své staré automatické vzorce a emoce. V té době jsem se začala více zajímat o Nenásilnou komunikaci, která jde v tomto směru hlouběji, více k podstatě (k pocitům a potřebám všech zúčastněných).

Co si mám představit pod pojmem Nenásilná komunikace?

Jedná se o koncept vyvinutý v šedesátých letech americkým psychologem Marshallem Rosenbergem.

Základním principem je fakt, že člověk jedná na základě svých potřeb. Vše, co v životě dělá, dělá proto, že to naplňuje nějakou jeho potřebu, ale většinou si to neuvědomuje. Často proto opakujeme strategie chování, které nám nemusí vyhovovat, nejsou pro nás užitečné a nevedou k uspokojení našich potřeb. Protože ale své potřeby nemáme zvědomělé, nemáme ani možnost zvolit strategii, která by nám vyhovovala. Nejprve je důležité si své potřeby uvědomit a následně se vědomě rozhodnout, co chci dělat. To, zda máme nějakou potřebu uspokojenou nebo nenaplněnou, poznáme podle pocitů. Ve vztazích velmi pomáhá, když si uvědomíme, že potřeby máme nejen my, ale i ostatní. Pokud na nás někdo křičí nebo se chová agresivně, nedělá to proto, že by šlo o nás, ale jde o uspokojení jeho (většinou nevědomé) potřeby, ve které mu my bráníme, nebo on se alespoň domnívá, že mu v ní bráníme.

Mgr. Eva Mikešová - lektorka seminářů (nejen) o výchově

Můžeš popsat, jak probíhalo tvé setkání s Nenásilnou komunikací (NVC – Non-violent communication)?

Pro mě osobně to znamenalo začátek procesu mého vnitřního osvobozování se.

V současné době jsem schopná přijímat víceméně samu sebe i druhé bez posuzování a hodnocení – samozřejmě že ne stoprocentně.

Naše společnost je hodně racionální. Od dětství je rozvíjen především rozum. U dětí je kladen důraz na vědomosti a dovednosti, ale pocity jsou potlačovány, nebo alespoň nerozvíjeny. Od vědomí svých pocitů a potřeb jsme poměrně brzy odříznuti. NVC je cesta, jak se vrátit ke své podstatě.

Z čeho toto odříznutí od svých pocitů vychází?

Jedna z hypotéz mluví o tom, že tento model je hodně starý. Už od zemědělské revoluce (nějakých deset tisíc let) se začala budovat jako kvalita u lidí poslušnost. Bylo potřeba, aby pracovali pro někoho na poli nebo střežili někomu majetek. V době průmyslové revoluce se tlak na poslušnost ještě radikálně zvýšil. Člověk zde byl kolečkem v soukolí systému. Chtělo se po něm, aby pracoval a neodmlouval.

Budeme-li si vědomi svých pocitů a potřeb, budeme sebe-vědomí. Budeme mít vědomí své hodnoty a úctu k sobě, tím pádem budeme hůře manipulovatelní. Vůbec si ale nemyslím, že by rodiče vychovávali děti k poslušnosti z tohoto důvodu! Je to model, který se přenáší a traduje generačně bez kritického zkoumání.

Může to mít vliv i na charakter člověka?

Stoprocentně. Výchova naprosto zásadním způsobem formuje osobnost. V individuálních konzultacích se často setkávám s dospělými lidmi, kteří si až ve své dospělosti uvědomí, že žijí život, který není jejich, který nechtěli a který si nevybrali. Ale přijali tento model. V pětatřiceti je potom podstatně těžší dojít k tomu, kdo jsem a co bych chtěl. Když toto vědomí dítě nikdy neztratí, je tvůrcem svého života.

Prakticky u všech klientů vidím problém se sebepřijetím. Většina z nás vyrůstala v modelu podmíněného přijetí („budu tě mít ráda, pokud budeš naplňovat moje očekávání“), máme pak problém přijmout sami sebe. Sami pak na sebe vytváříme tlak a snažíme se být konformní: Co by tomu řekli lidi?! Co by tomu řekla maminka?! To přece nemůžu udělat! To se nehodí! A toto jsou mentální modely přijaté už v raném dětství.

Vedeš semináře emoční inteligence, kde se těmto tématům věnuješ. Jaké další semináře máš?

Nabízím třídenní kurz akreditovaný MSMT Zkušeností k respektování, což je ucelená koncepce, kde představujeme model, v kterém žijeme a který nás utvářel. Pokud se klienti rozhodnou jít jinudy, například ve výchově vlastních dětí, představíme si společně možnosti, které tu jsou a nabídneme podmínky a prostředky, které cestu k respektující výchově umožní.

Jednodenní seminář Emoční inteligence se zaměřuje na pocity a potřeby. Je určen těm, kteří cítí, že jim nevyhovuje většinový přístup v potlačování emocí a osobnosti dítěte. Otevíráme zde otázky, proč je důležité zabývat se emoční inteligencí, proč je podstatné uvědomovat si své potřeby a jaké jsou motivy našeho chování.

Vedeš také seminář zaměřený na odměny a tresty.

Ve společnosti stále ještě hodně převládá výchovný styl formou takovéto manipulace. Proto této problematice věnuji jeden celodenní seminář.

Z dítěte, které bylo motivováno pomocí odměn a trestů, je komplikované vychovat zodpovědného dospělého. Hodně lidí nechce své děti trestat. Ale často si neuvědomují, co dělá s vnitřní motivací dítěte, když začne být odměňováno – typickým příkladem je známkování ve škole. Dítě, které se chce učit, protože je přirozeně zvídavé, nastoupí do školy, kde najednou začne dostávat razítka, puntíky, známky, a během půl roku se přestane zajímat o to, co se učí, ale jeho prioritou se stává to, co za to dostane.

Mgr. Eva Mikešová s dcerou Magdalenou | psychologické poradenství

Jak se tento přístup projeví následně v dospělosti?

Ve všech rovinách života. Například v práci. Na mé semináře často chodí lidé, kteří jsou na manažerských pozicích a mluví o tom, jak je složité pracovat s lidmi, kteří nedokáží být zodpovědní za své věci a nechávají je na druhých. Tyto lidi je těžké motivovat a pracovat s nimi. Také v partnerském vztahu má spousta lidí tendenci partnera trestat. Nelíbí se jim, co dělá, tak mu to oplácí tak, že s ním například za trest nemluví. To má pak samozřejmě dopady na celý vztah. Co osobně považuji za nejzásadnější, je, že tyto kroky automaticky volíme i ve vztahu k dětem. Je to první nástroj, po kterém sáhneme, když cítíme, že nám ve výchově něco nefunguje. S tímto vzorcem se dá poměrně dobře pracovat. Velmi často pomáhá, když klienti vidí, že existují i jiné nástroje.

Hodně oblíbený seminář, který nabízíš, je o sourozeneckých vztazích.

Na semináři si ukazujeme, jak pořadí našeho narození ovlivňuje náš život, a nabízím zde také možnosti, jak zmírňovat rivalitu mezi sourozenci (kterou rodiče často nechtěně podporují).

Kromě individuálních konzultací vedeš také rodičovské skupiny.

Ty vznikly na popud samotných účastníků seminářů. Řada lidí na sobě chce intenzivněji pracovat a posouvat se dál v respektujícím přístupu, a zároveň se setkávat s lidmi, kteří jsou podobně naladěni a s kterými mohou sdílet své problémy v bezpečném prostředí.

Madlenka chodí do Plzeňské komunitní školy Koventinka

Jednotlivci tvoří společnost. Jak vnímáš současnou společnost?

Naše společnost je stále velmi hierarchizovaná. Například v době voleb mě děsí volání řady lidí po silném vůdci, který za nás problémy vyřeší. Zase se dostáváme kruhem k zodpovědnosti. Jsme zvyklí ji přehazovat na druhé. Ale zároveň, aby to nevyznělo tak pesimisticky, si všímám, kolik lidí chce změnu. Když srovnám dobu před přibližně osmi lety, naprostá většina rodičů, která na seminář chodila, vychovávala své děti velmi autoritativně. A protože jim to nefungovalo, vyhledávali pomoc. V současnosti se však setkávám s jiným problematickým modelem, a to je překmitnutí na druhou stranu. Pozoruji generaci rodičů, třicátníků, kteří si velmi dobře uvědomují rizika autoritativní výchovy, a tak se snaží své děti vychovávat s respektem, bez výchovného násilí, ale protože oni sami nezažili respekt k nim jako k dětem, nemají respekt k sobě samým, nedokáží si stanovit hranice. Jsou tedy pořád těmi, kteří slouží k uspokojování potřeb druhých, ale místo jejich rodičů vystřídaly jejich děti. To vnímám jako aktuálně velké téma. Hodně tomu pomohlo rozšíření výchovných postupů „pojďme to dělat jinak“, jenže tito lidé k tomu nemají výchovné nástroje, a tak ve výsledku tento způsob přístupu sklouzává k permisivní (bezhraniční) výchově, o které si nemyslím, že je pro děti lepší než výchova autoritativní. Dítě pak totiž nemá uspokojenou potřebu bezpečí, protože pro něj svět není jasný a předvídatelný. Protože maminka nebo tatínek nehlídají své hranice, nebo jsou jejich hranice rozbředlé a dítě tomu vůbec nerozumí a neví, co má očekávat. Pokud například dvouleté dítě ovládá celých chod domácnosti a život svých rodičů, dostává se do obrovské úzkosti a je to něco, co nedokáže zvládnout. Takové dítě je nešťastné a často se projevuje agresivně.

Podstata Nenásilné komunikace je v tom, že si uvědomuji své potřeby a snažím se je sladit s potřebami druhých. To je základní princip a rovnováha. Neupřednostním své potřeby na úkor druhých, ale zároveň neupřednostním potřeby druhých na úkor svých, protože pak se chovám násilně vůči sobě.

Myslíš si, že takhle může fungovat celá společnost? Nenadřadit potřeby jednoho nad potřeby druhého, ale hledat cestu, jak je sladit?

Netuším. To je spíše sociologická či antropologická otázka. Jsou popsané společnosti lovců a sběračů, které opravdu fungují na podobných principech. Jenže je to tak odlišný způsob života i celá kultura, že nevím, zda je to vhodný příklad. Určitě ale fungují po světě komunity na těchto principech založené. Hierarchický způsob společnosti je tu však po staletí. Já vlastně ani nemám ambici, aby tak fungovala celá společnost. Pro mě je důležité, když se díky Nenásilné komunikaci a respektujícímu přístupu lidem, kterým není dobře v rodině či v partnerství, tyto vztahy zlepší. To mi stačí.

Mgr. Eva Mikešová Mgr. Eva Mikešová vystudovala v Plzni Pedagogickou fakultu obory sociální práce a psychologie a český jazyk. Po vysoké škole se začala věnovat psychologii, pracovala v Azylovém domě pro matky s dětmi, působila jako školní psycholožka a psychologii také učila na střední škole.  Následně působila dva roky v Bílém Kruhu Bezpečí. Díky vlastnímu mateřství si našla oblast, ve které se nyní cítí nejlépe a která je jí nejbližší.