psychologické poradenství

Žárlivosti mezi sourozenci úplně předejít nelze

Žárlivosti mezi sourozenci úplně předejít nelze – rozhovor reportérky Romany ze serveru Mámy s rozumem v koncích a s Mgr. Evou Mikešovou, která je lektorkou seminářů na téma respektujícího přístupu a nenásilné komunikace, poskytuje poradenství v oblasti výchovy a partnerských vztahů a vede rodičovské skupiny. Je také spoluzakladatelkou plzeňské komunitní školy Koventinka.

Paní Mikešovou jsem poprvé potkala na semináři Jak na vztahy mezi sourozenci, ze kterého jsem odcházela naprosto nadšená. Paní Mikešová velice lidsky a srozumitelně vysvětlila souvislosti, které mě do té doby nikdy ani nenapadly. Proto jsem ji požádala o rozhovor na podobné téma, myslím, že může pomoci spoustě rodičů.

Na semináři jste říkala, že máte nejvíce klientek z řad maminek na mateřské se dvěma dětmi v rozestupu dvou let od sebe. Čím si to vysvětlujete?

Domnívám se, že právě tyto ženy jsou pod velkým tlakem – většina rodin v současné době funguje tak, že matka je s dětmi doma a otec se vrací z práce večer (někdy dokonce jen na víkendy), možnost „hlídání“ je minimální, a maminka je tak téměř celý den sama s miminkem a batoletem, přičemž obě děti potřebují hodně pozornosti… Tyto ženy často nemají vůbec čas samy pro sebe a jsou totálně vyčerpané. K tomu se často ještě přidává touha ženy naplnit obraz dokonalé matky a manželky.

To mi mluvíte z duše… A jsem si jistá, že nejen mně. Je to ale vůbec reálné a nutné, být dokonalou matkou a manželkou?

Ženy si na sebe nakládají obrovské množství úkolů, pod jejichž tíží se pak hroutí… Přitom nic jako dokonalá matka či dokonalá partnerka neexistuje. Je to jen odraz našich očekávání, který jsme v průběhu života získali. Většina mých klientek byla vychovávána k tomu, aby byly hodné holčičky a plnily očekávání svých rodičů, učitelů a dalších dospělých… A z těchto poslušných holčiček vyrostly ženy, které neznají vlastní hodnotu a své sebepojetí odvozují i nadále od toho, jak naplňují potřeby druhých lidí (nyní svých dětí a svého manžela)… Jsou pak nespokojené, frustrované a touží po uznání, kterého se jim nedostává…

To nezní moc optimisticky. Zvlášť když je pak dětí více, je vše znásobeno. Máte nějaký tip, jak to zvládnout co nejlépe? A co dělat, když už dojdou síly, psychické i fyzické?

Pro mě je cestou osvobození právě Nenásilná komunikace – koncept, který nás vede k sobě samým, ke svým pocitům a potřebám. Protože pokud dlouhodobě přehlížíme své potřeby a signály těla, nutně se musí dostavit vyčerpání a pocity marnosti, případně i deprese.

V praktické rovině pak maminkám doporučuji, ať maximálně využívají podpory okolí – když je v okolí více dospělých, nemusí děti tolik bojovat o pozornost maminky.

Maminky s rozumem v koncích

Někdy další dítě přijde neplánovaně, ale pokud o tom rodiče mohou rozhodovat, na základě čeho? Měla by být prioritou snaha o zajištění parťáka prvnímu dítěti, nebo je naopak důležitější náš vlastní pocit, jestli ještě další dítě zvládneme (psychicky, fyzicky, ekonomicky…)? Často se totiž setkávám s tím, že rodiče jedináčka mají výčitky, že už nechtějí další dítě a že jejich potomek tak zůstane sám…

Vždy záleží, co je pro konkrétní rodiče prioritou – pro někoho to může být, aby se maminka mohla vrátit co nejdříve do práce, někdo si přeje velkou rodinu… Co je ale důležité si vždy uvědomit, že malý věkový rozdíl (zvláště pokud je jedno z dětí náročnější) znamená zpočátku velký nápor a dvouleté či tříleté dítě málokdy zvládne příchod mladšího sourozence bez žárlivosti. Pokud tedy rodiče plánují druhé dítě, měla by maminka zvážit míru zapojení otce a prarodičů do péče o děti, možnosti hlídání, vlastní psychickou odolnost vůči zátěži… Ale ne vše lze promyslet a vyřešit racionálně, takže o příchodu dítěte do rodiny se stejně rozhoduje především srdcem.

Jaký věkový rozestup mezi sourozenci je z vašeho pohledu ideální? Je vůbec nějaký takový?

Neexistuje jeden ideální model pro všechny. Výhodou menšího věkového rozestupu je, že děti vyrůstají spolu, jsou parťáci (i když ne vždy to platí a nelze automaticky očekávat, že sourozenci si budou rozumět a budou nejlepšími kamarády!). Ale například Naomi Aldort, americká terapeutka a autorka knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi, doporučuje v případě nukleární rodiny (tedy soužití jen rodičů s dětmi) minimálně sedmiletý rozestup – v té době je dítě teprve schopné bez problémů sourozence přijmout, nevnímá ho jako ohrožení. U třetího či čtvrtého dítěte již věkový odstup nehraje tak důležitou roli.

Prvorozené dítě Eva Mikešová

Pro prvorozené dítě je příchod sourozence razantní životní změnou. Jak jej na to připravit?

Většina rodičů se snaží dítě na příchod sourozence připravit – mluví s ním o příchodu miminka, ale někdy ho až manipulují do role „velké sestry“/“velkého bráchy“. To nepovažuji za příliš šťastné (zvláště u menších dětí), protože dítě na to většinou ještě není zralé a může to pro něj být další zátěž. Doporučuji rodičům především dětem nelhat a přiměřeně věku odpovídat na všechny otázky, které děti kladou. Ale na čem by rodiče, především maminky, měli určitě pracovat, jsou jejich vlastní očekávání – aby nebyli zaskočeni tím, že starší dítě bude žárlit. Také aby věděli, jak se žárlivost může projevovat – že nejde jen o ubližování sourozenci, ale může mít mnohem skrytější podoby, a pokusili se sami sebe připravit na přijetí i nepříjemných pocitů svého prvorozeného dítěte.

A co tedy dělat, když i tak starší dítě nedokáže miminko akceptovat, odmítá jej a žárlí?

Domnívám se, že v určité míře žárlivosti úplně předejít ani nelze. Jak už jsem uvedla, nejdůležitější je umožnit dítěti vyjádřit (slovně, kresbou atd.) pocity, které má, a to i ty velmi nepříjemné. Pokud mu to totiž neumožníme, může se to projevit agresivitou vůči sourozenci či somatizací potlačených pocitů.

Za velmi důležité považuji také čas pro starší dítě. Opravdu vřele doporučuji všem maminkám, aby si našly pravidelně čas trávený jen (!) se starším dítětem a naplnily jej nějakou činností, která bude pro oba příjemná. Vím, že to může být s miminkem velmi těžko realizovatelné, ale efekt zcela jistě stojí za to. Další konkrétní tipy, jak zmírňovat sourozeneckou rivalitu, nabízím právě na vámi zmiňovaném semináři, např. pravidla ohledně vlastnictví a půjčování hraček atd.

Zejména starší sourozenci mají často pocit, že to mladší dítě mají rodiče raději. Třeba se rodičů i ptají, koho mají radši. Jak na to správně reagovat? A proč to je téma hlavně pro prvorozené děti?

Prvorozené dítě je ve zcela odlišné pozici než ostatní děti – ono jediné zažilo, že mělo rodiče samo pro sebe, je tedy pro něj většinou nejnáročnější se o ně dělit… Nedoporučuji na otázku, koho mají rodiče raději, odpovídat „všechny vás mám stejně rád/-a“ – tohle nechce nikdo slyšet.  Je lepší mluvit o tom, co máme právě na konkrétním dítěti rádi, čím je jedinečné apod.

Ale důležitější, než jak reagovat na otázku, je možná zamyšlení nad tím, proč se na to dítě ptá, proč se cítí „odstrčené“ a jestli s tím můžeme něco udělat…

Mladší a starší dítě | Eva Mikešová

Dalším častým argumentem staršího dítěte je, že ono už musí dělat všechno samo, kdežto tomu mladšímu se vším pomáháme. Co mu na to říct? Máme mu zase začít pomáhat s úkony, které už předtím zvládalo samo?  

Po narození sourozence dochází u řady dětí k tzv. regresi (vrací se do nižšího stádia vývoje) – s tím je třeba počítat. Je užitečné si uvědomit, že vždy má dítě nějaký důvod k tomu, že něco, co už umí, chce od nás. Může to být projev nedosycené potřeby pozornosti či lásky a péče. Doporučuji také, aby povinnosti, kterých má starší dítě z podstaty věci více, byly vždy kompenzovány nějakými privilegii.

Ať už máme jedno dítě či dvě, tak se říká, že by se děti neměly nálepkovat. Co si pod tím konkrétně představit a proč je to nevhodné?

Jaká rizika má „nálepkování“ dětí, by bylo na samostatný rozhovor.  Sebeobraz dítěte formuje především rodina a další lidé, se kterými se dítě setkává – učitelé, kamarádi… Takže pokud dítě opakovaně označujeme na základě jeho chování za hloupé, líné, chytré, krásné…, bude se tak vnímat. Může to vypadat v případě „pozitivní nálepky“ jako neškodné, ale i ta má řadu rizik – zejména to, že na dítě působí jako závazek, který musí vždy naplnit.

A co takové srovnávání? Třeba i v pozitivním slova smyslu, jako třeba: „Podívej se, jak to brácha hezky zvládá.“ Že by byl třeba ten druhý sourozenec motivovaný k tomu se to taky naučit…

Přestože je srovnávání dětí v naší společnosti hojně rozšířené, doporučuji to nedělat. Kromě toho, že to napáchá velké škody ve vtazích mezi dětmi, je to navzdory většinovému přesvědčení velmi demotivující. Dítě, které slyší, že škrábe jako kocour a ať se podívá, jak hezky píše Anička, bude Aničku nesnášet a na zlepšení psaní velmi pravděpodobně rezignuje, protože je mu jasné, že jako Anička nebude psát nikdy.

Ve spoustě rodin | Eva Mikešová

Ve spoustě rodin dochází k situaci, kdy se mladší dítě narodí do období, kdy by to starší mělo nastoupit do školky. Úplně se ale nabízí, že ten starší se v tu chvíli bude cítit odstrčený a bude mít pocit, že do školky musí kvůli tomu mladšímu. To asi není úplně nejlepší start pro dobré sourozenecké vztahy. Jak to zorganizovat?

To máte pravdu, takový souběh není vůbec šťastný. A často i děti, které už do školky chodí, to nenesou dobře, když vědí, že maminka s miminkem zůstávají doma. Doporučuji (ostatně jako u všeho) vnímat potřeby konkrétního dítěte – zda se do školky těší, je rádo mezi dětmi, nemá problém s odloučením…Pokud vidíme, že naše dítě je spokojenější doma, nechce do školky, nebo dokonce pláče při našem odchodu, nenutila bych ho a, pokud je to možné, dala bych mu čas.

Stejně tak není vůbec výjimkou, že starší dítě spí ve své postýlce, kterou ale kvůli nově příchozímu miminku musí opustit a dostane třeba svou novou velkou postel. Nicméně dokážu si představit, že takové vystrnadění taky nebude přijato s povděkem.

Ano, to je velmi podobná situace jako u předchozí otázky – pokud bylo do této doby dítě zvyklé spát s rodiči, je narození sourozence nejméně vhodná doba pro „přesun“ do vlastního pokoje. Znám také mnoho rodičů, kteří spí společně se svými (i několika) dětmi a všem to vyhovuje. 

Pro mě bylo jednou z nejtěžších věcí to, že s příchodem mladší dcerky jsem najednou nemohla dodržovat příjemné rituály, které jsme měly zavedené se starší dcerou. Mrzelo nás to pak obě. Je vůbec způsob, jak to funkčně vyřešit (zvlášť když je na to maminka spíše sama), nebo je prostě jen potřeba nějak přežít období, než budou mít obě děti podobné potřeby (mladší vydrží u pohádky, baví je stejné aktivity…)?

To je přesně příklad té situace, o níž jsme mluvily – proč v nukleární rodině bývá malý věkový rozdíl mezi sourozenci problematický… Ideální vyřešení situace asi nenajdeme, ale doporučovala bych vždy hledat možnosti podpory – jak se může zapojit tatínek, prarodiče… Případně pokud se maminka cítí v tomto kolotoči ztracená, bývá dobré se poradit i s nějakým odborníkem. Může jí to pomoci ujasnit si priority a získat od situace trochu odstup.

Děti a výchova | Mgr. Eva Mikešová

Ještě jedna čistě praktická otázka. Řada rodin řeší prostorové uspořádání domácnosti právě s ohledem na počet a pohlaví dětí. Co byste v tomto směru doporučovala, pokud jde o společné pokojíčky?

Malé děti ještě soukromí nepotřebují, ale právě s příchodem sourozence (zejména od chvíle, kdy se začne mladší dítě samostatně pohybovat) potřebují místo, kde budou jejich věci v bezpečí. Např. vývojový úkol čtyřletého dítě je stavět, zatímco vývojový úkol ročního je bourat – to ne vždy jde dohromady. Proto je nutné starší dítě ochránit a zajistit mu místo, kde si může nerušeně hrát…

Společný pokojík je prima, pokud to oběma dětem vyhovuje, ale často sourozeneckému vztahu pomůže, když mají děti na výběr, zda zrovna spolu být chtějí, či ne – a v tomto ohledu bývají oddělené pokoje (či alespoň prostory v jednom pokoji) přínosem.

Co ještě, kromě už řečeného, je pro pohodu mezi sourozenci zásadní?

Ještě mě napadá například umožnit, aby starší mohlo pomáhat mladšímu – ale ne jako povinnost, jen pokud o to starší bude stát. Ale stejně nejdůležitější je, jak my sami žijeme, jak se chováme k dětem a k ostatním – protože děti nás napodobují… Pokud jsme k sobě laskaví, pomáháme si apod., nebudou s tím pravděpodobně mít problém ani naše děti.

Když si tohle všechno rodiče přečtou, mohou mít výčitky, že něco dělají špatně a že udělali spoustu chyb. V tom je přece nemůžeme nechat…

Pevně věřím, že to nenastane…  Jsem přesvědčena o tom, že všichni děláme pro své děti to nejlepší, co v danou chvíli víme a umíme. Mé dceři je 10 let – kdybych teď měla miminko, spoustu věcí bych dělala jinak, protože dnes už mám více informací. Ale neznamená to přece, že jsem před deseti lety byla horší matka – byla jsem jen v něčem jiná, než jsem teď.

A chtěla bych vyzvat všechny maminky, aby se snažily být laskavé nejen ke svým dětem, ale především samy k sobě.

Velice Vám děkuji za rozhovor

Kategorie: Semináře Emoční inteligence | Sourozenci