Odcházela jsem ráno se svojí sedmiletou dcerou Madlenkou z domova (jako obvykle narychlo) a uvědomila jsem si, že mám před sebou celkem dlouhou cestu na pracovní schůzku a budu mít asi hlad. Vrátila jsem se tedy do kuchyně pro müsli tyčinku a dávala si ji do tašky.
Madlenka si toho všimla a říká: „Není to ta moje, co jsem si koupila na pumpě, jak jsme jeli z Itálie?“ Uvědomila jsem si svoji podrážděnost, jak jsem se začala se svojí svačinkou loučit. „No, je to možný, nevím… Chtěla jsem si vzít něco do auta, abych neměla po cestě hlad…“ Madlenka zkoumá tyčinku: „Myslím, že to je určitě ona.“ V mé hlavě se začal spouštět (bohužel stále ještě přítomný) hodnotící automatismus, něco ve smyslu: Ta je tak bezohledná. Já se s ní o všechno dělím a ona mi teď nechce dát ani blbou tyčinku…
Naštěstí už se mi občas daří zastavit se, takže jsem se rozhodla teď nereagovat a vrátit se k tématu, až budu mít více času, abych si ujasnila, co se ve mně vlastně odehrává; ale uvědomila jsem si, že jsem si skutečně vzala něco cizího bez svolení. Jen jsem tedy řekla: „Promiň, neuvědomila jsem si, že je to ta tvoje,“ a šla jsem ji vrátit do kuchyně… Na to Madlenka: „Ne, mami, klidně si ji vezmi, já ji teď stejně nechci. Já jsem jen chtěla vědět, jestli je to ta, co jsem si koupila.“
Opět jsem se přesvědčila, jak často se stává v komunikaci, že jeden říká něco zcela jiného, než druhý slyší.
Kdybych se nezastavila, neoprávněně bych obvinila dceru ze sobectví, a zároveň bych se nikdy nedozvěděla, že mi tyčinku chtěla dát… Kdybych reagovala tak, jak jsem byla dříve zvyklá (tedy obviněním), co bych jí sdělila o mém pohledu na ni (tedy jak bych ovlivnila i její sebepojetí) a co by to udělalo s naším vztahem… A přitom často stačí tak málo – jen se na chvilku zastavit.
