Proč se nebát jít na terapii? Několik mýtů a skutečnost

V naší kultuře je zvykem, že se o osobních a vztahových problémech moc nemluví (a pokud už ano, tak si postěžujeme s kamarádkou u kafe, „to víš, všude je něco“, ale vůbec nesměřujeme k jejich řešení).

A totéž platí i o partnerských vztazích. Pokud mají lidé problém ve vztahu, často čekají, že se to tak nějak zlepší samo, což je přesně to, co se s velkou pravděpodobností nestane, naopak se vztah často dostane do fáze, kdy už není co zachraňovat.

Nejsme zvyklí se o své duševní zdraví starat a přijímat za něj odpovědnost

Představte si, že Vám doma kape kohoutek. Také si řeknete, no, asi to tak má být, a budete čekat, až to samo přejde? Spíše asi zavoláte instalatéra a budete problém řešit… Proč to tedy často nejde i v oblasti, která je pro nás tak důležitá? Většinou nám v tom brání zažité zvyklosti a mýty:

Nejsem přece blázen

Dlouholetá stigmatizace psychiatrických pacientů a malé povědomí o tom, co vlastně psychiatr, psycholog či terapeut poskytují, vedla k tomu, že i v 21. století se nejdou lidé, kteří věří, že pokud někdo chodí psychologovi, tak je „blázen“ nebo je s ním něco špatně.

Nic není vzdálenějšího pravdě – psychoterapii zpravidla vyhledávají lidé, kteří přebírají odpovědnost za své problémy a na rozdíl od většinové populace k nim přistupují aktivně.

Silní lidé si dokážou pomoct sami

Tohle je oblíbený mýtus hlavně mezi muži – jít k psychologovi je známka slabosti, selhání. Je to asi podobné jako jet autem, když tam můžu dojít pěšky – ano, někdy je fajn se projít, ale někdy si můžeme něčím pomoct, abychom se do cíle dostali rychleji, snadněji, efektivněji. Umět si říci o pomoc a hledat řešení svých obtíží je spíše známkou odvahy, než slabosti (tou je naopak zavírání očí před problémy).

Popovídat si můžu i s kamarády

Psychoterapie se od popovídání s kamarády docela výrazně liší. Určitě i sdílení s kamarádkou může přinést úlevu, pokud nám umožní vypovídat se. Ale kamarádi zpravidla nemají odstup od situace, mají Vás rádi, bojí se o Vás, jsou na Vaší straně. Budou se Vás pravděpodobně snažit rozveselit, odvést od smutku, který prožíváte. Navíc každý člověk má tendenci přeceňovat vlastní zkušenost, takže laici často přinášejí rady, které (by) pomohly jim, dívají se na situaci svýma očima, filtrem svých životních zkušeností, což pro Vás nemusí být vůbec užitečné (někdy je to přímo škodlivé).

Co si lidé o mně pomyslí

Jak kdo… Tohle může být dobrý způsob „prověření“ lidí ve Vašem okolí – pokud by Vás opravdu někdo odsoudil za to, že chodíte na terapii, asi to hodně vypovídá o něm… Psychoterapie umožňuje člověku růst a pracovat na své změně k uzdravení a posílení své sebedůvěry, sebehodnoty, sebeúcty… – to nemusí být všem lidem ve Vašem okolí příjemné (např. těm, kteří mají tendenci druhými manipulovat, využívat je, udržovat v závislosti apod.).

A není nakonec jedno, co si o Vás druzí myslí? Pokud Vás tahle otázka děsí, další důvod, proč jít na terapii.

Můj problém není tak velký, abych tím někoho zatěžoval nebo zatěžovala

Vždycky znovu mě překvapí, když někdo z klientů začne sezení téměř omluvou, že za mnou přichází s „takovou maličkostí“. Neexistuje žádná objektivní stupnice problémů! Pokud Vás něco trápí, vždy je to dost závažné – jen Vy můžete posoudit „velikost“ svého trápení. Že se „jen“ necítíte dobře, dějou se Vám pořád stejné věci, špatně snášíte rozchod nebo Vás trápí vztah s rodi? To vše stojí za pozornost. Pokud se zbavíme nějakého trápení, bude se nám žít lehčeji.

Neznám nikoho, kdo chodí k psychologovi

Velmi pravděpodobně ano, ale z výše uvedených důvodů se s tím většina lidí moc nechlubí

Bojím se, že to bude divný

Důležité je najít si terapeuta, který Vám lidsky i odborně sedne. Vyplatí se tedy věnovat nějaký čas výběru – dát na doporučení přátel, projít si weby, napsat nebo zavolat „svým favoritům“… Pokud Vám při první schůzce terapeut nesedne, nebojte se zkusit jiného.

Psychoterapeut je profesionál, na první schůzce by Vám měl představit, jak budou setkání probíhat, a pomoci Vám vytvořit „zakázku“ pro společnou práci.